Láska je krutá. Dokud je její plamen ještě malý, laská nás svým teplem, potom ho však zvyk rozdmýchá v požár a ten svým nesmírným žárem lidi úplně sežehne. (Apuleius)
Brácha měl vlasy jak anděl, když byl malej, jeden prstýnkovej smotek vedle druhýho, rovný to bylo jen chvilku po umytí... to mě napadá k tý trávě, která možná po umytí zmrzla.
A pak.
lokny kořenů, zní mi to tak cize, snad proto, že lokny mám spojené s vlasy... a přitom mi to připadá tak trefné. A když pak mluvíš o kameni, jako bys z venku najednou šla dovnitř (a možná jsi tam byla od začátku, jen jsi mě zmátla travou a slovem vně)... a křupnutí navzdory možná do toho kolemjdoucího ticha, sobě navzdory. Kameny jako výraz stability nebo naopak bloku. Křupnutí klouby nestačí a tak
pod napadané ruce
prstíčkem hrabu
Dávám palec.
Zní to skoro zenově klidně, ale ten klid ti nevěřím :)
Máš pravdu. Ta věc vůbec není klidná.
A když to sem napíšu, budou to tvrdit všichni.
A když sem napíšu, že to budou tvrdit všichni, neřekne to ani jeden.
Takže jsem v klidu, ta věc vůbec není klidná.
možná slinuto v horkejch rukách (pod chladnou myslí),
přesto zápis přiznívá k uchu melancholicky utěšeně,
když v loknách kořenů a pod napadanejma rukama
k mání i dotek v rozervanosti ukrytý pokory
při čtení nechci cejtit víc - stačí mi jen pozorovat,
vnímat, jak slovo padá a vrcholí
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
