Lidi jsou jako orosený zavřený kytky… Otvírat je. Jo, mohlo by to být možná dobrodružný, ale není. Házení hrachu na stěny ignorace. Mlčení… mlčení o čem? Hledění do očí hladových po tečkách za větami toho druhého. Po tom, aby mohli mluvit oni. Nebo mlčet a myslet si na své. A o čem se vlastně mlčí a mluví? O čem. Prokletí básníci, kteří se postavili hodnotám své doby. Prokleté dvakrát všechny zpovědnice nevinných dívek. Někdy si říkám, že kdyby Bůh stvořil Evu tak, že by to Adamovi hned nedošlo, například z nějakýho klacku, mohlo by se stát, že by se Eva dlouho jen plížila, pozorovala Adama a příležitostně vykládala hadovi, jak se jí ten pán líbí. Možná by pak nezbylo tolik času na jablka. Možná by jablek ani nebylo třeba. A tak si Bůh řekl, že je přece jenom lepší udělat ji rovnou ze žebra, co se dá dělat, ať si to jablko pak třeba sní…

Asi je to trochu svéráznej výklad, jenomže. Po ulicích lítají dneska místo čarodějnic bláznivý holky co místo lektvarů vařej v hlavě sny a chtějí snad jimi, snad něčím jiným okouzlit prince od Mattela, co čeká za příštím rohem… aha, za tímhle ne, tak za dalším… Anebo obloudit toho hezkého pána, kterého tuhle (vesměs jedno kde) potkaly, který jim je s největší pravděpodobností, jak praví Tobijáš; určen od věků; jenom je tu ještě ta potíž, že to je trošku hlupáček anebo jelimánek natvrdlá, neboť si ještě neuvědomil, že právě potkal svou vyvolenou. Což je koneckonců roztomilé a je třeba mu to odpustit, neboť láska je trpělivá. Tito pánové – a to je ta potíž – mívají i další neduhy. Jsou velmi často nezdvořilí, sprostí, zadaní a sobečtí. Může se stát že i holdují alkoholu, kouří, smějou se nechutným vtipům, jsou ironičtí a nechápaví. (To se naštěstí dá spravit. Nehezký obličej se spravuje hůř a je to dražší.)

Strategie jak vyzrát na jejich chyby není nikterak jednoduchá. Je třeba ji promyslet do detailů, což zabere i hodiny a dny. Málokdo by vydržel tak usilovné přemýšlení, ale počestné dívky mají odolné mozky. Posilujíce se předivem milostných scénářů tuto činnost zvládají celkem dobře, dokonce si v noci upírají spánek a vedne několikrát divže neobětují život pod koly aut, to vše, aby vynalezly STRATEGII. Nakonec uznají, že není až tak důležitý cíl jako běh samotný a stále častěji jen tak sní. Snít v podstatě znamená doufat a doufat znamená věřit, věří tedy ve svou šťastnou budoucnost čímž plní povinnost ženy, která je o mnoho cennější než perly, když s úsměvem hledí vstříc příštím dnům, jak je psáno v knize Přísloví. Zabývat se povrchní přítomností je vesměs nudné a k lidem, kteří mají pod čepicí se to nehodí. Nač poslouchat toho strašně ukecaného kluka s křivým nosem. Proč vymýšlet orientační běh, když je vedro a nikoho to stejně nebaví. A odpovědět tomu bezdomovci, co se tu líně potlouká, stejně nemohou, co když by je u toho ještě viděl ten jejich… budoucí. Jsme nová generace a dokážeme ještě velké věci. Nesmíme se zahazovat chytáním přítomných podprůměrů do hrsti. Jenom to promyslet. Abychom nezůstali trčet na ulici se smetákem v ruce. Chce to STRATEGII. Vlastní filosofii. Nadhled.

Sedím v kavárně a poslouchám. Doufám, že ani tahle moje kamarádka neví, že v irské kávě je alkohol. Možnáže ví. Důležité je, že poslouchám, takže mé chyby mi jsou velkoryse odpuštěny. Občas se na toho pána u stolu vpravo podívám moc okatě. Někdy koukám z okna, nebo utrousím nějakou poznámku o branchycefalické lebce nejbližšího plešouna a o tom, jak dobře by se kreslil. Nosím v kabelce dýmku. Do deníčku si píšu zásadně to, co se stalo a ne to, co se může stát. A hlavně mám tu nepříjemnou vlastnost, že když mám zrovna mlčet a nechat v tichu zpovědnice prostor pro další spřádání snů, mluvím o nízkých věcech. Pokud se pamatuju, naposled jsem se snažila zaujmout vyprávěním o tom, jaká je kdy ve veřejných umývárnách voda a že nejhorší je to zpravidla v pondělí ve škole, protože to je zatraceně železitá. V případech, jako je tento se většinou nedočkám poznámky o prospěšnosti železa a špenátu vůbec, a někdy pak zbůhdarma mlčím. Nebo si povídám s vytouženými princi o takhle nedůležitých věcech, což může vypadat dokonce jako STRATEGIE. Výsledkem tohoto mého neuspořádaného života je, že nemám ještě napředeno sdostatek budoucnosti. Nevím co se mnou bude. Neumím vymyslet kloudnou STRATEGII. Nechávám si lidi proplouvat před očima a nelíčím na ně oka. Je vlastně pravděpodobné, že tento přístup se mi nevyplatí. Jediná skutečnost mluvící v můj prospěch je ta, že pokud se tak stane… skoro nikdo si toho nevšimne. Snad až na pár natvrdlejch jelimanů co nemaj co jinýho na práci.

  od Luisa dne 05.07.2012 00:00 · 7 Komentářů · 764x čteno ·