Jde čas, a já tu jen řvu
a zavazuju si tkaničku na levý botě.
Jde čas, a já se jen ohejbám do plic
(do souřadnic úkroků, výdechů a vzdechů).
Jde tiše, ale tluče kolem sebe tak sarkasticky, povrchně,
tlučhubně...
Že nahlas? Snad. Ale co je to
nahlas?
A kolik je nahlas na to,
aby mě přiměl zavázat si právě i tuhle tkaničku?
A co když je čas vrátit se k tý pravý?
Uvázaný zrovna támhle, k poblitý závoře...
(I šraňky uměj bejt servilní).
Přihlášení
