ráno vstaneš
tolik se snažíš nemluvit
o kopcích
žilnatých cestách
stromech
o tom že tě škrtí
vlastní kořeny
povolíš kravatu
nasedáš jedeš
v práci to přehodíš
do trika s logem
zapínáš počítače
stroje
světlomety plamenomety
mažeš ničíš
excelovými tabulkami
a přitom po večerech
skoro zadarmo hraješ
na trubku v jazzové kapele
chodíš po kopcích
oplakáváš každou octomilku
na to nemysli
je jen tady a teď
chrlíš motivační citáty
vzápětí se jim směješ
není nic co bys nezvládl
co by nezvládl
lexaurin
neurol
chlast
večer to vyleješ
vypustíš rybník
do cest na sídlišti
vyplavíš školky
starosti
usneš na zastávce
jako dokonale opečovávané
miminko
voda na střižáku zatím rudne
ráno se probudíš
snažíš se nemyslet
na žilnaté cesty
vyvalené tepny
kostry ryb
nasedáš do auta
povolíš kravatu
od Stinohra
dne 01.06.2025 21:03 ·
17 Komentářů ·
161x čteno ·
Až afektovaně položenej, vyřvanej, přitom jemně vymodelovanej text.
Kompromisy opakováním některých „frakcí“ snad jimi ani nejsou.
Dílko na vícero čtení, a s nimi i na vícero úchopů, cest kolem něj s žíznivým poohlížením se.
V každým z nich je mi však dobře.
Chtěl jsem tady napsat, jak to vnímám já, ale najednou mi schází slovy, kterými bych to popsal. Afekt - možná ano, vyřvanej - to asi ne. Dívám se do světa, který už neznám, přestože jsem ho žil... Za mne výborná báseň, po stránce myšlenek, rytmus bych možná upravil, ale to je Tvoje věc Stínohro.
No, spíš by mě, Jardo ten afekt vůbec nenapadl, že by to tak někdo mohl vnímat,.ne že by mi nějak vadilo, že to tak působí. Celej ten text je vlastně smerovanej na jednoho člověka. Kolegu z bývalé práce. Teď vede celou fabriku. Mladý, úspěšný a chytrý muž. Jen je to prostě takový, že to musí vědět, že je někde kde být nemá... ze mu tam není dobre. V kapele na trubku hraje, ne zadarmo, jsou docela známý. Pokud tedy bereme, že známý znamená, že maj Anděla. Nedávno jsem s ním mluvila. Ta křeč... úplně mě to vyděsilo. Takže se to možná promítnout i do toho textu. Protože ten pocit znám taky.
Jestli sedí rytmus nevím... obecně s ním mám problém. A to jsem léta chodila na aerobic. Nepomohlo to, Vladimíre.
Afekt ve smyslu naléhavosti, až překotnýho, sekanýho vyřčení.
Slova (verše) se mi tím způsobem porovnala možná i proto,
že znám Tvůj způsob čtení, kam sem si okamžitě tohle vtisknul.
Hmmm..., mám zcela regulérní déjà vu, he.
Jinak díky za zveřejnění, rozepsání se k tématu, podkladu věci.
No to sou teda věci! :)
Jo takhle... kazdej po obsahu vnímá slova trochu jinak. Pořád mě to překvapuje, věci který mě nechavaj chladnou, někoho dokazou hrozně naštvat a naopak. Clovek se občas dost diví... takhle jsem to přece vůbec...
Ještě k tomu typkovi... já ho vlastně nikdy neměla nějak moc ráda. On to není zlej kluk. Spíš prostě nevím, jak se k němu chovat. Taky si někdy říkám, co si ostatní myslí o lidech z korporatu, zjistila jsem, že to bývají zcestny představy a že na docela vysokych pozicích jsou lidi, který se venujou uměleckým činnostem. Tyhle lidi ale v takovým prostředí musejí zákonitě trpět (zaroven je to dobře živi), co to dělá s psychikou, je věc jiná.
Taky znám osobně tři lidi, kteří hudlaj. Ale nedělaj nic jinýho, takže je to živí. S Vojtkem sem byl na vojně, a nedávno mě i poznal, tykám si s Petrou Janů a Helenou Vondráčkovou. Kromě Vojtka byl při setkání dycky hudlan.
Ale ty holky už si to asi moc nepamatujou...
Vím, že mluvíš o něčem jiným, sem se chtěl jen pochlubit, víš?:)
Je zvláštní, setkávat se s někým, koho vidíš normálně v práci a přitom víš, že žije vlastně třeba i víc pro něco jinýho. Vím o lidech, kteří si chodí do práce odpočinout, psychicky odpočinout. A pak jsou ti cyklisté, běžci, kteří si denně musí tu hlavu z práce nějak vypláchnout. Ale zase jenom někteří - nepůjdou si jistě zaběhat po práci skladník, nebo zedník, kteří se celý den nezastaví.
Tušíš, co je jeho prioritou? Nemyslím prachy, rodina a takový ty kecy kolem.
Ty vole, já bych se klidně zeptal...
Co je jeho prioritou.. tezko rict. V době, kdy to ve firmě bylo blbý furt říkal, jak se jim na to vysere a bude hrát na trubku s cigošema, že ho na trubku učil hrát Laco deczi. Pak z něj udělali ředitele a už to neříká... možná říká, jen ho nevidam tak často. Dela na vrcholový úrovni dvě věci. Je to obdivuhodný a děsivý. Rodinu nemá. Ne ze by nechtěl. Moc si přál dítě, ale nějak to nevyšlo. Zenatej ale je. Zbjevaj prachy... tam nevím. Prachy sou dobrý, co si budem. Je v tom určitá svoboda. Možná je to právě ta touha po svobodě, co z prachatejch lidi dělá otroky... cha.
Poslední koment mne zaujal. Takový ten osobní názor,nevím jestli nestranný. No každej jsme nakej,každej nějak působíme na okolí, ale dovnitř nikdo nevisí. Myslím, že soudíme lidí, právě, když nás něčím štvou.
Jinak je to dobrá báseň, možná právě trochu soudí, ale tak kdo by chtěl číst nějaký medový řeči, že jo...
Snad ho nesoudim, vor, nebo ho soudím stejně jako všechny ostatní lidi... asi si prostě vsimas výrazných rysů. Vůbec to nehodnotím. Spíš tam za tím vším... za tím v čem je výbornej vidím hroznou osamělost. Aha... tak jinak... jestli ho soudím, pak i sebe. Protože i u sebe mám často pocit, že nikam nepatřím. Premejslim, jestli je to adekvátní nebo jako obvykle přeháním. A když je takhle osamelej on, říkám si, co sakra ještě musí člověk udělat, aby to tak nebylo... jak moc dobrej musíš být. Je to hrozně zajimavej fenomén. Hlavně to, jak to vůbec nesouvisí s tím, co děláš a že pocit samoty, bude asi spíš nějaká vnitřní záležitost.
Nebejt tý diskuze, asi bych to přelítl a zapomněl. Takhle dohromady se ten týpek pro mě vyjevil snad úplně přesně. A taky jako ty nerozumím vůbec motivaci podobnejch týpků, co je žene a nutí... No prostě asi proto, že jsem jinej.
Text je dobrej, ale něco mi tam chybí, možná ten rytmus, jak zmiňuje Vladimír. Nevím.
P.S. Je mi asi líto promrhaný osobnosti, ale co už - je to jeho volba. Snad...
Nebejt tý diskuze, asi bych to přelítl a zapomněl. Takhle dohromady se ten týpek pro mě vyjevil snad úplně přesně. A taky jako ty nerozumím vůbec motivaci podobnejch týpků, co je žene a nutí... No prostě asi proto, že jsem jinej.
Text je dobrej, ale něco mi tam chybí, možná ten rytmus, jak zmiňuje Vladimír. Nevím.
P.S. Je mi asi líto promrhaný osobnosti, ale co už - je to jeho volba. Snad...
Ja asi tuším, co ho žene... úspěch je opojna věc a on uspesnej je. Asi nevidí to, co já. Přeci jen jsme jiný lidi. Na druhou stranu myslím, že žije docela intenzivní život. Minimálně je tam ta snaha... a to je víc, než většina lidí má.
Silně kotví v každodennosti, přitom dokáže nést výmluvnou hloubku. Nemoralizuje, jen ukazuje: člověk mezi korporátním řádem a rozkladem smyslu, mezi tabulkou a trubkou, mezi kopcem a chemickým tichem.
Forma volnějšího charakteru, rytmus přirozený, jazyk civilní – o to drtivěji působí obrazy, které se zadrhují v očích.
Ironie motivačních citátů, střídání pracovního uniformismu a soukromé neurózy – to všechno zní přesně, bez potřeby afektu. Vznikla mi jen obava, aby nevyznělo příliš jednoznačně depresivně, nebo na hranici předvídatelnosti v další sérii.
Doufám, že mi kostry ryb nepolezou do zpětného zrcátka.
Lexaurin mi napsal kdysi doktor, když mi umřel táta. Měla problémy se srdcem. Že není návykový, smací prášky tomu říkají...já se nakonec moc nesmála. Mi se ten text líbí. Díváš se na to svým pohledem z opačné strany a to je dobře. Jenom neuhýbej.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
