Ty, ženo, jejímž tělem proniknu až po palčivou pěnu, kde maso s duší se svíjejí v křečích, slyšíš strašný řev bouře, jež sebou otřásá, můj krásný korábe, jehož volná záď se kolébá jak krásná loď na provlněném moři. (Guillaume Apollinaire)
odjakživa
som bola neschopná
zaľudniť svoju samotu
stále kdesi v stromoch pri rieke
kde žili plťky z kníh o Finnovi
miesila sny z ílu a hladkej hliny
vtedy ešte vláčne a plné
bublín bez dostatku slov
vyfňukaných gumenej bábike
s očami čo nevedeli spať a bolo im jedno
že plačem
aj tak som ju ukladala k sebe do postele
až kým jednej noci nestratila hlavu
videla som jej prázdno a pochopila
je čas
ju neopraviť
navždy
.
od Marta
dne 03.03.2024 21:09 ·
5 Komentářů ·
195x čteno ·
Jarku, ten záver tvojho komentára, ten je presný až eh! Vždy som chcela aby sa moje slová javili ako nepodstatné a po ich pospájaní zatiahli čitateľa tam..ako teba. Vďak
istý druh surovosti som tam zapracovala
taký ten druh, keď chceme byť bezohľadní k sebe a svojej neschopnosti (asi b bolo vhodnejšie množné číslo - svojim neschopnostiam)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
