oci
tí ľudia na ulici…
sú ako opití a ťažko sa im dýcha
bijú sa o noviny s fotkou politika
a v ústach prežúvajú kúsky hliny
oci
v lese pod kolesá popadalo šero
a vtáky previazané vetrom
odniesli ma
kričal som: konečne vidím!
.
.
.
videl som psíky v papučkách
olizovať prsty bosím deťom
a zlatovlásky usmievať sa na výklad
volal som: nie sú vaše?
keď práve kamsi zmizli
počuješ oci?
výstrely prerušili obrad
autá smiech na Champs-Élysées
štatistiky ďalšiu matku bez pŕs dali za príklad
prosil som vtáky: nechcem ten obraz
naberte výšku!
no sami sú ním preplnené
prepáč oci
je mi horko na jazyku
Zem sa točí prirýchlo
chcem spať
.
.
tak spať
.
.
.
od bocco
dne 23.11.2017 22:29 ·
13 Komentářů ·
381x čteno ·
Těžko těžko - líbí se mi, jak ho vidíš, všechno patří ke všemu, ani pták tomu neulítne - ten konec je pro mě trochu do ztracena. Snad proto, že se ztratit nechci:) Ale líbí a beru jak je:)
V tom textu je nejspíš několik zajímavých obrazů, postřehů a průhled ke kterému se ne všichni píšící dokáží vztáhnout nebo přiblížit. Avšak mně tu chybí pokora. Vnímám rozdíl mezi autorem a vypravěčem textu. Tudíž rozhodně nechci tvrdit, že autor nemá pokoru, nýbrž vypravěč/překladač/transformátor. Zdejší vypravěč jako by mínil, že vidí lépe a dál než jiní a jedině on má právo na stížnost, dokonce právo na hlubokou nespokojenost s během vesmíru, právo na pochyby o smyslu světa a událostí v něm. Totiž pokud by vypravěč byl pokorný, nebyl by schopen se vyslovit únavě právě takto, natož omluvě, která spíš budí dojem výkřiku, že za všechno neradostné může vždycky někdo jiný. A právě proto je mi tento způsob vyprávění daleko od pochopení, i když se třeba mohu obdivovat, nebo těšit z jednotlivých snímků filmu, který tu běží.
A nevím, jak to vnímají ostatní, ale řekla bych, že poznámka o tom, že je rozdíl mezi zpovědí a poezií, spočívá právě v jednotlivých zpovědích a v jednotlivých poeziích. Poezie, kterou tu čtenář zmiňuje, pojímá člověka celou svou entitou, i když se třeba setkává s něčím novým a dosud neprožitým, nemá jinou možnost. Poezie člověka se vším všudy vtáhne, rozdrobí na atomy nejmenších pravd bez pochyb, s neuchopitelným obdivem právě k ní a vyslovenému. Když hovoří poezie, člověk ani nedutá. Sklání se před ní, jako by snad byla nějaké božstvo. Můžeme se takto sklonit i před zpovědí, ale musí obsahovat právě ony nezaměnitelné prvky poezie.
To by zas chcelo vedieť, čo rozumieš pod slovom pokora, či bežné použitie, alebo odtiene, o ktorých by sa dalo diskutovať.. Niekoľkokrát som si text prečítal z tvojho uhla a hľadám to jediné právo, lepšie videnie… aha, ak výkrik konečne vidím! následne si uvedomuje, že jeho videnie sa nezmenilo..a právo vyslovovať má každý, v jeho hlase je len bolesť, vrátane ospravadlnenia, keď ešte stihol zachytiť niečo zmysluplné
Z hľadiska autora je text skôr obraz, stav, diagnóza než spoveď/s doslovnou spoveďou nemá nič spoločné/
Spojenie ja a poézia som sa už dávno odnaučil používať
To by zas chcelo vedieť, čo rozumieš pod slovom pokora, či bežné použitie, alebo odtiene, o ktorých by sa dalo diskutovať..
bocco, tý "otázce" nerozumím - pokora je daná,
ale že i rozlišná, specifikovaná běžností použití,
nebo diskutabilními odstíny...?
syrová pokora si přece nemusí nic obhajovat, však právě poezie
s jejím použitím je na tom už o trochu hůř -
musí si zcela a přirozeně, rozuměj bez povšimnutí, obhájit
onu pokoru, a to "jen" proto, aby se tu (pokora)uměla stát
jen nepatrně sdílenou součástí textu,
a dotkla se jím (textem) až pak, podružně, až po vjemu cíle,
po vjemu poezie
To už je nad moje chápanie, takže nič rozumné neodpoviem :)
Iste, pokora má rôzne formy, nie význam tohto slova, ale do akých súvislosti ju zaradím, a tu som ju nepochopil… možno len vychádzam z inej reality.. Ak tu chýba pokora, nemôže to byť rozpravačom, ako hovori Indigo, pretože zámerne som mu ju nevzal, jeho prežívanie je vzdialené akejsi nadradenosti, myšlienky nevyslovuje s vedomím jedinečnosti svojho poznania, len konštatuje fakty.. Takže nedostatkom pokory sa musela nakaziť od autora, jeho vnímaním seba a ľudí vzťahov, a z toho vychádzajúci , keď aj podvedome, spôsob písania... Tomu by som rozumel, aj keď ma to prekvapuje… alebo existuje poetická pokora, o ktorej som doteraz nepočul, ale asi to bude to, čo robí poéziu poéziou, a čo v škole neučia a čo ma upokojuje, lebo komu nie je dané… sám seba neprečúra :)
Dík
Ak tu chýba pokora, nemôže to byť rozpravačom, ako hovori Indigo, pretože zámerne som mu ju nevzal
Pokud vyjmu tento úryvek z rozmluvy, musela bych Ti dát za pravdu. Tady totiž předpokládáš, že to, co jsi chtěl jako autor čtenáři předat je bezezbytku dokonalé. Žes jako autor neudělal chybu a zaznamenal naprosto přesně.
Proto vyslovuji rozdíl mezi autorem a vypravěčem. Vypravěč je v textu až ta fáze, kdy zapsané je již transformováno jednak skrze autora a za druhé skrze jazykové prostředky v nějaké formě. Tvůj nápad, návrh, to co se v Tobě urodí k potřebě zapsat, je originál, jedinečnost v čisté barvě, pokud barvu má. To co se urodí na papíře, je potom již minimálně dvakrát sítováno, jestli mi rozumíš. Třetí a čtvrté síto tvoří čtenář, jeho možnosti přečíst a znovu transformovat v jeho možnostech. Tzn., že než se dostane k bytosti, která žije uvnitř čtenáře je původní minimálně již čtyřikrát pozměněno.
Je samozřejmě možné, že se zapsané, tedy co náleží vypravěči, může jaksi nakazit čímkoli od autora. To se nedá vyloučit. Avšak tady to tak osobně nevnímám. Nemyslím, že je to ten případ.
Spojenie ja a poézia som sa už dávno odnaučil používať
Tenhle úryvek ale chápu tak, že se nedokážeš nazvat básníkem, právě pro svou pokoru k poezii. Klišé spojené s nechutí, které takový výraz vyvolává, nepřipouštím.
Nikdy som sa nepovažoval za básnika, svoje texty vnímam a preživam dramaticky, ako voľné zoskupenie mizanscén tvoriacich moju hru..s pokorou, či bez nej, realisticky či štylizovane, pozerám sám na seba z hľadiska... A len dúfam, že pri tom použijem prostriedky čo najbližšie poézii
náročný text, Juraj
náročný čo do vnemov obrazov a ich prežitia
hlavný protagonista - dieťa (a je jedno v akom veku) sa obracia na svojho otca (to ma vždy dostane)
hľadá čosi ako odpovede
možno ani nie odpovede, pretože tie pozná, tuší
možno sú to východiská, ktoré chce u otca nájsť alebo si ich potvrdiť
vízia úvodu je vcelku reálna..žalostne reálna
no od ďalšej strofy dostávame "krídla"
(môže za to šero? kolesá?..)
vznášame sa a hrúžime
do obrazov, ktoré sa vynárajú v akejsi snovej atmosfére a vyvolávajú znepokojenie
nútia nás zaťať zuby a prehĺbia nám vrásku
možno na čele, možno kdesi vnútri
aby nás v závere sotili do úniku z ťaživej atmosféry
spánkom
hľadajúc pokoj, ktorý je zdánlivý (ktorý nie je?)
na celom texte, tak, ako som ho uchopila tentokrát
mi učarila predstava dospelého "dieťaťa", ktoré sa s týmito bolesťami sveta obracia na otca (keď v pozadí mi niečo našepkáva, že možno i Otca)
vidím ich
obom sa už hlavy kúštik belejú a bolí ich práve na tom istom mieste
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
